Jdi na obsah Jdi na menu
 


21.1.

To bylo pořád nadšení, že už mám konečně vlásky a dneska na mě vytáhli strojek a vrrrrr.. za tři minuty bylo po vláskách. Ale byl jsem statečný, ani jsem nezaplakal. Stříhala mě maminka a asistovala babička s dědou. Děda hodně fandil a babička to zdokumentovala na video. Prostě další velký den v mém životě.

 

19.1.

Osmnáctiměsíční prohlídka. Vážím 10,8 kg a měřím 79 cm.

Kromě večerního nočníku začínám praktikovat i noční nočník. Tak třeba ve tři ráno bych vám přál vidět ten jejich výraz, když stojím s nočníkem v ruce a křičím E E E E E (v noci do něj tedy zásadně nečůrám – ale pšt)

 

18.1.

Uspávání mé maličkosti trošku změnilo svůj průběh. Prostě po přečtení pohádek už žádné pá pá a šup pryč. Pěkně mě přikryjí, hačnou si do rohu a zůstanou tam, dokud neusnu. A basta. (nejsem nelida, nechávám je u toho číst knížku).

Jo a ten nočník večer – ten mě pořád baví. Většinou se ani nevyčůrám, ale vždycky mě svlečou z pyžámka i z plínky. Já jim pak utíkám po pokoji a nechci se nechat chytit. Velká legrace :)

 

13.1.

Nechci usínat. Když už se nemůžu k rodičům z postýlky jen tak překulit, ale musím si k nim pracně dojít, tak jim alespoň trošku stížím usínání. Prostě bude to takhle – buď tam se mnou budou, dokud neusnu, nebo budu řvát. Musel jsem se úchylit k takových přízemních fintám, jako je nočník. A nočník já doopravdy nemám rád. Prostě jsem slezl, došel k nočníku a řekl EE. Máma poněkud znechuceně přistoupila na tu hru a sundala mi pyžámko a plínku. Bylo mi jasné, že musím v nočníku zanechat nějakou stopu, jinak už by tu nezůstala. No nedělám to rád, ale vyčůral jsem se. Nakonec jsem z toho večera vyšel jako hrdina. Tolik pochval a potlesku... :) No a odhadl jsem ji dobře. Uložila mě do postýlky a zůstala, dokud jsem neusnul.

12.1.

Dnešním dnem mě definitivně přestěhovali o dobré dva metry z přímého sousedství jejich velké postýlky aaaaaž do rohu.

Jo a dnes jsme zjistili, proč mi nezabíral sirup proti horečce o vánocích. Máme doma sérii s vadným obsahem účinné látky, kterou právě stahují z prodeje.

3.1.

Osobně jsem navštívil kladenský aquapark a byl jsem nadšen. Viděl jsem tam samé nahaté nohy!!! A pupíky!!!! Křičel jsem ŇOŇA ŇOŇA a PUP PUP, ale na cizí ňoňy a pupy sahat nesmím :(

25.12.

Vzbouzím se a křičím HUÍÍÍ HUÍÍÍ (to znamená vrtačka), jak mile ji dostanu do ruky, už jí na celý den z ruky nepustím. Dokonce s ní papám oběd a beru si ji na odpoledního chrupa

24.12.

Štědrý den se moc povedl, strávil jsem ho se svými nejbližšími a dostal jsem hromadu dárků. Ze všech mám obrovskou radost, ale VRTAČKA - tak to je láska na první pohled!

 

13.12.

Ráno jsem řekl svoji první větu a zněla takhle: „Máma hajá.“

 

11.12.

Dvanáctý zoubek, druhá horní stolička

 

7.12.

Jedenáctý zoubek horní stolička

 

15.11.

V noci jsem si sám vylezl ze své postýlky a šup k mámě pod peřinu :) Taaaaakže chrupkání ve velké postýlce s našima začíná být znovu aktuální, jupíjajéj!

Tatínek odmontoval žbrbliny v mojí postýlce, v noci si můžu courat, jak se mi zachce.

 

3.11.

Vzdávám to a na povel: „Štěpánku hají.“, si lehám a usínám (ale na znamení nesouhlasu si fňuknu, to zase jo)

 

2.11.

Síly už mi tolik nestačí.

 

1.11.

Nevzdávám to a řvu, seš mi síly stačí.

 

31.10.

Hlasivky si můžu vyřvat a máma s tátou dělají, že to neslyší..

 

30.10.

Intervaly mezi pláčem a přenosem do velké postýlky se zvyšují.

 

29.10.

Táta už s námi nespinká v ložnici.



28.10.

Maminka s tatínkem už mě nechtějí k sobě brát, ale já si to stále dokážu vyřvat.

 

27.10.

Přestírám růst dalších zoubků a většinou kolem půlnoci se stěhuji k rodičům pod peřinu.

 

26.10.

Rýmička a proklubávání nových zoubků způsobilo to, že naši přestali být tolik ostražití v hlídání soukromí své postýlky a často mě u nich tam s teplotkou nechávali hajat. KUJ ŽELEZO, DOKUD JE ŽHAVÉ – řekl jsem si a do budoucna jsem odhodlán se tohoto jejich těžce vybojovaného ústupku nevzdávat!

 

25.10.

Desátý zoubek – stolička vlevo dole. Strašně slintám a koušu co se dá. Hlavně mámu a tátu.

Táta odmontoval bezpečnostní zábranu, usoudili s mámou, že svůj účel již neplní.

 

18.10.

Devátý zoubek – stolička vpravo dole, vyrašila mi přesně na mé 15té výměsíčí.

 

10.10.

Háček jde vyndat z očka pro zasunutí hravě. Otvírám a zavírám tuto bezpečnostní zábranu, kdykoliv se mi zachce.

 

8.10.

Když jsou dvířka otevřená, naskočím na ně a jeduuuuuuuuu, dokud netřísknou o zeď. Hrozná sranda.

 

6.10.

Na dvířkách (kteréžto táta vyrobil ze staré postýlky) se dá krásně lézt a lomcovat s nimi. Postavím se mezi žbrbliny a dělám lomcy lomcy.

 

4.10.

Táta udělal vychytávku mezi obývákem a kuchyní. Dvířka! Máma mě zavírá spolu s ní v kuchyni, když topí v krbu a pak mě zase zavírá v obýváku, když peče v troubě. Jen jsem tak zlehka okouknul toto zabezpečovací zařízení – zavírání je na prosťoučkou kličku. Můj ty světě, oni si snad myslí, že jsem ještě mimino.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

23.9.

 

Vylezu na okno i bez dostrkané židle. V nábytkovém horolezení jsem prostě jednička!

 

14.9.

Dovedu si odstrkat židli na kterékoliv místo a pak na ní vylezu. Dostanu se teď vlastně kamkoliv.

 

 

 

17.8.

Sežvýkal jsem svého prvního vajgla značky Marlboro

 

13.8.

Po několika dnech v horečkách jsem se osypal a jsem celý kropenatý. Mám šestou nemoc. (mám v tom trošku zmatek, je to moje první nemoc, tak proč je tedy šestá?).

 

10.8.

Přes den to jde, ale v noci mám teplotu i přes 39, všichni jsme z toho špatní.

A pozór – vyklubal se osmý zoubek (považujeme to za důvod horečky)

 

6.8.

sedmý zoubek!

 

18.7.

Proběhla velká oslava mých prvních narozenin. Už nikdy nevylezu z bazénku s kuličkama a budu se v něm rochnit až do příštích narozenin.

 

 

 

 

 

9.7.

Už mám první vlastnoručně počmáranou knížku (mami, nejsem zase takové mimino, abych nepochopil, jak se zapíná propiska...)

 

 

8.7.

 

Slavnostně jsem vyzkoušel jízdu na kole. Je to můj narozeninový dárek, ale naši taky neudrží žádné překvapení, takže mě na kolo posadili hned, jakmile obdrželi cyklosedačku. Zážitek to byl nový a pěkný. Krásně to houpe, výhled taky dobrý (když otočím hlavu, protože jinak koukám tátovi na záda), vítr příjemně foukal, no doopravdy se mi to líbilo. Jen to má jednu nevýhodu, musím při tom na hlavě mít takovou velikou divnou čepici, no ještě větší než dědův klobouk. Ale bez ní se prý jezdit nedá, takže respektuju a při nasazování se jenom vrtím, ale nepláču.

 

 

5.7.

Konečně jsem viděl na vlastní oči, kde do toho naši před pár lety praštili. V Panenském Týnci bylo pěkně, válel jsem se po trávě, lezl kde se dalo a načerpal jsem tam tolik pozitivní energie, že jsem večer vůbec nechtěl usnout...

 

 

21.6.

 

A už je to tady – událost, na kterou celá rodina čeká už několik týdnů.

Umím chodit. Už to není o tom, že si mě máma s tátou posílají mezi sebou. Já prostě jdu sám od sebe a jdu kam se mi zachce a jdu a jdu a jdu.... Chodím a zatáčím a zastavuju se a ovládám to bravurně.

 

 

8.6.

Dneškem počínaje jsem se stal průzkumníkem se vším, co to obnáší – i s prvními samostatnými krůčky! Dojdu si sám od kuchyňského stolu až k lince.

 

 

 

7.6.

Umím DEJ PUSINKU... Tohle udělám a mám je oba totálně na háku.

 

23.5.

Šestizubka!

 

 

17.5.

Pětizubec!

 

 

6.5.

Čtvrtý klofák je venku!

 

 

4.5.

Mám už svoje doopravdický boty!!!

 

 

2.5.

 

Umím podat věc, když mi řeknou DEJ. Nevím, co je na tom za takovou švandu, ale když si o to říkají, tak jim všechny ty věci podávám, naštěstí mi je pak zase vrací zpátky. Jo a málem bych zapomněl, umím ukázat na obrázku hafíka (to proto, že vím, že je to ten, co mě umí oslintat tak, že mě přitom celého povalí na zem a ještě mě div nezašlápne) a čičí (to proto, že vím, že je to ta, co utíká, jen mě zahlídne, protože nemá ráda, když jí dělám malá a zůstanou mi pak v dlani její chlupy).

 

1.5.

Kromě toho, že jsem dostal hubana pod odkvetlou třešní (asi abych neuschnul), mi raší další zubák – a to sice jednička nahoře. Jsem trojzubec!



30.4.

Mámě říkám TÁTA, a krbu říkám TÁTA a hračkám říkám TÁTA, všechno je teď táta.

 

26.4.

Tak pozor, už je ze mě dvojzubec! Proklubala se mi i druhá spodní jednička – cením teď obě jako o závod.

 

25.4.

Lebedíme si takhle ve velký postýlce s mamkou a s taťkou, byl jsem po ránu vyhajanej do růžova a tatínek řekl: „Štěpánku řekni TÁTA.“ No a tak já jsem to řekl. Řekl jsem prostě jen: „TÁTA“, ale tím nejsladším hláskem, jak jen jsem to dovedl. No táta z toho byl úplně mimo, pořád říkal, jak jsem šikovnej a jako má ze mě veeeeeeeeeelikou radost a byl prostě poprděnej jako blázen! Maminka měla tedy taky radost, ale celý den se mě pak snažila drezúrovat a pořád opakovala: „Štěpánku řekni máma.“ a já pořád říkal jen táta, táta, tááááta, tatatata

 

4.4.

Několik nocí jsem spíš profňukal a převážnou část noci jsem si umínil, že bez mámina prsa prostě nezaberu. Bolela mě dásnička, poněvadž se mi tam klubal zoubek. Už je venku, je to můj úplně první zoubek a našla ho maminka. Kdybych nešmejdil v papule jazykem a prstíkama, tak si toho snad ani nevšimne!!! Moje první spodní jednička, už je ze mě jednozubec!!!!

 

 

 

 

 

 

 

24.3.

Postavili mě před schody a dívali se na mě. Chvilku jsem tam tak stál na čtyřech a taky se na ně díval a pak jsem se do toho pustil a vylezl jsem na jeden zátah až do podkroví. Pravda, sem tam mi to podklouzlo, ale jinak je to hračka. Proč z toho dělat nějakou vědu?

 

7.3.

Už ráno jsem začal tušit, že se něco bude dít, mamka s taťkou pobíhali jako mravenci a neustále něco nosili do auta. Nevyrazili jsme na cestu dřív, než i tu sebemenší skulinku v autě nezaplnili nějakou věcí pro mou maličkost. Cestou v autě z nich vylezlo, že jedeme na celý týden pryč z domečku, který už mám nota bene celý prošmejděný a že si budu moct prozkoumávat nový terén v Krkonoších.

Chata byla prostorná a poskytovala spoustu možností na trénink lezení a vstávání, nebyli jsme tam sami, takže ani o obecenstvo nebyla nouze. I když jsem se musel o pozornost dělit s Martínkem, který byl (nerad to přiznávám) o kapánek šikovnější. No aby taky ne, je skoro o tři měsíce starší.

Okusil jsem jízdu na sáňkách. Upřímně, nic moc to nebylo. Posadili mě tam ve fusaku, klouzal jsem dolů a dvakrát pohodlné to zrovna nebylo. Sněhu bylo tolik, že z kopce to taky moc nefrčelo, obvzlášť, když si ke mně přisedla mamka nebo taťka (ani se nebudu rozepisovat o tom, že mě div nezasedli a nepřevrhli). Vítr foukal, že jsem mrkal, co mi síly stačili. Nošení v klokance jsem ještě jakž takž rozdýchal, zdravý horský vzduch mě kolikrát uspal ještě dřív, než mě z klokanky stačili vyndat. Koupání bylo bez vaničky, jenom ve sprcháči, ale no budiž. Naštěstí s sebou vzali jak mámino prso, tak banány, takže hlady jsem tam netrpěl. Když to tak shrnu, byla to docela hezká dovolená.

 

4.3.

Stále ujíždím na banánu (i když dneska mi do něj vmíchali trošku jablíčka, naštěstí v takovém poměru, že se to dalo spolknout)



 

3.3.

Sním celý banán k snídani a taky celý banán k večeři. Zjistil jsem, že chutná líp než mrkvička a brambůrka, takže bojkotuju obědy.

 

 

2.3.

Poněkud jsem přehodnotil názor na banán, není to tak špatná bašta! Snědl jsem ho celou půlku a moc mi chutnal!

 

 

28.2.

Při plavání mě potopili pod vodu! Sice to avizovali heslem ŠTĚPÁNKU Á ŽBLUŇK, ale i tak jsem se vylekal a plakal jsem. Plakal jsem tolik, že na rozdíl od ostatních dětí, které se potápěli 3x, jsem se já potápěl jen 2x, držel jsem se kolem krku jako klíště a nechtěl jsem se mámy pustit.

 

24.2.

Vyspinkal jsem se do růžova a tak už se o mě přes den naši tolik nebáli. V noci jsem totiž zvracel, žádné blinkání, ale opravdická šavle! Rodiče to vyhodnotili jako důsledek večerní kedlubny, takže tuhle zeleninku už si jen tak nechroupnu (respektive dásničky v kedlubnové čvachtanici nesmočím). Seběhlo se to náhle. V devět jsem se vzbudil, postavil jsem se v postýlce a křičel jsem a křičel a křičel. Přiběhl táta, vyndal mě z postýlky, aby mě utišil a já ho pozvracel od hlavy až k patě (a to tak, že se musel nejen převlíknout, ale i vysprchovat), maminka mě od táty převzala, převlíkla a taktéž se mě snažila utišit, tak jsem ji taky poblinkal (ale už míň, stačilo si sundat svetr, sprcha nebyla nutná). Převlíkli mě a poté jsem se vyblinkal ještě jednou a byl jsem celý pobledlý. Rodiče byli pořádně vyjukaní, maminka listovala v knížce a tatínek brouzdal na internetu – oba hledali cokoliv o zvracení miminek. Báli se, že budu dehydrovaný, tak jsem dostal prsíčko a pozvracel jsem se zase. Vyčerpáním jsem usnul a když jsem se pak vzbudil kolem půlnoci hlady, dostal jsem prsíčko a už mi bylo dobře.

Při kontrole na TBC už konečně uznali moji jizvičku na ramínku za zahojenou a tak jsem odpoledne u paní doktorky dostal dvě včeličky. Jednu hexa včeličku, kterou jsem ani nezaregistroval a pak jednu Prevenar včeličku, která trošku píchla, takže jsem si i poplakal. V čekárně jsem jako již tradičně lezl na stejně stará nelezoucí miminka a šup domů. Většinu odpoledne jsem prospal, ale jinak jsem byl po očkování docele veselé miminko. :o)

Jo navážili mi 8,4 kg.

 

22.2.

Ovocný nátlak pokračuje. Dneska to bylo jablíčko s mrkvičkou, ale nedal jsem se. Nafouknu tvářičky, našpulím pusinku a dělám pff pffffffff pffffffffffffffffff. Nedostali do mě ani Ň

 

20.2.

Dostal jsem ochutnat banán, ale odmítám to jíst. Vůbec mi nechutná.

 

16.2.

Prvně jsem se vyčůral ve stoje! Táta je na mě patřičně pyšný!!! Při lezení před koupáním jsem se nahatý dostal k topení, opřel se o něj, postavil se aaaaaaaaa už to jelo.

 

10.2.

Doma mě nejvíc baví hry, do kterých aktivně zapojuji rodiče. Jsou to hry CHYŤ SI ŠNŮRU OD VYSAVAČE, RALLYE KUCHYŇ-OBÝVÁK V POSTÝLCE a v neposlední řadě ZBĚSILÁ JÍZDA V KRABICI OD BOT.

 

7.2.

Chodíme s mamkou a s taťkou plavčit. Voda sice není tak teploučká jako doma ve vaničce, ale nevadí mi to a vůbec nedrkotám dásničkama. V šatně trošku lezu na ostatní děti, které ještě lézt neumí a mamka zatím neví, jak má oblíknout sebe a potom mě, aniž bych dolezl za jiným miminkem, ale do příště určitě něco vymyslí.

 

 

5.2.

Sotva jsem se začal batolit, už jdu do puberty. Pod nosem se mi udělal beďar jako hrom, je ze mě teenager a taky frikulín.

 

 

3.2.

Se změnou stravy dochází i ke změně nákladu v plínce (už totiž kromě mrkvičky papám i brambůrku).  Nálož v plínce se rovná časované bombě a postupně ubývá těch, kteří jsou ochotni mě přebalit (nechci práskat, ale nenápadně tím narážím hlavně na tatínka)

 

 

25.1.

Umím se sám postavit!!!

 

17.1.

Vystěhovali mi všechny kytky z obýváku i z kuchyně :(

 

16.1.

Dolezu si k jakémukoliv květináči v místnosti. Zjistil jsem, že otrhávat lupeny na kytkách je děsná švanda.

 

15.1.

Umím říct máma. Nevolám tím mámu, jen když se vztekám, tak to zní jako UÁÁÁÁÁÁÁ, a teď jsem se naučil říct „M“, tak se vztekám MUÁÁÁÁÁÁ MUÁÁÁÁ :)

 

14.1.

 

Jsem bourák. Bourám hlavou do všeho, co se mi připlete do cesty a umím otevírat šuplíky. Taky už skoro sedím! Ještě to není ono, ale já to vypiluju!

 

12.1.

 

Lezu!!! Na gauči, na posteli, na podložce, na podlaze, lezu všude! Neplazím se, ale lezu na kolínkách, pěkně po čtyřech.

 

3.1.2009

 

Už jsem zaznamel úspěšné pokusy v lezení. Mám dva způsoby – ŽABÁK a ORÁČ. Když lezu žabáka, postavím se na čtyři, začnu pérovat, nožičkama poskočím vpřed a pak posunu ruce, obvykle na ruce zapomínám, tak spíš jen tak péruju a poskakuju na místě, kdežto oráč, to je už fakt pohyb. Jde to jenom na gauči, páč je měkčí. Začínám zase postojem na čtyřech, skloním hlavu tak, že se nosíkem dotýkám gauče, odrážím se nožičkama a ryju čumákem v dece a pomalu pomalu se sunu. Sunu se tak, až se ze všech čtyřech rozplácnu do lehu, pak se zase narovnám na čtyři a znova. Takhle už přelezu celý gauč!

 

31.12.

 

Máma byla už od rána vyplašená z toho, jak budu já poplašený, až to začne o půlnoci bouchat. Nakonec mě nevzdudila jediná petarda, spal jsem jako špalek.

 

28.12.

 

Pomalu začínám přicházet na to, že překulení ze zad na bříško se dá použít i v noci. Když spím, tak se vrtím, až se z toho překulím. Většinou mě to rozruší, až rozčílí, protože jsem rozespalý a na bříšku se špatně chrní, tak vřískám. Obvykle se takhle budím po půl hodině a musím říct, že mě to baví, protože noci se tak pro mě stávají mnohem zajímavější. Každou půlhodinku ke mně totiž někdo přiběhne, aby mě otočil na zádíčka. Ze začátku ke mně samozřejmě hned běhat nechtěli, ale já pak kopu nožičkama skrz žbrbliny, kopu do chůvičky, strkám si hlavu pod mantinely, točím se o 180 stupňů a mám v záloze ještě hromadu dalších vychytávek, ale ty si nechávám v záloze do budoucna ;o)

 

24.12.

 

Přišla hromada lidí a pořád něco jedli a pili (já zase jenom mlíko), večer mě odnesli pod stromeček, který svítil a nechali mě naslintat spoustu dárků. Slintal jsem všechny, jak moje, tak cizí. Dostal jsem veeeeeeliký sáně, na kterých budeme s taťkou a s mamkou jezdit na horách. Taky mi tam Ježíšek nechal hračky a oblečky, z čehož usuzuju, že zase tak moc nezlobím, takže bych s tím brekem mohl ještě přitvrdit :)

 

16.12.

Vážím zase o kapánek víc – přesně 7,15 kg, o výšce nic bližšího nevím, mamka se zakecala se sestřičkou a na měření se už nedostalo. Sestřička nechtěla věřit, že se umím postavit na čtyři a tak jsem jí to hned v čekárně ukázal, maminka na mě byla moc pyšná.

 

 

14.12.

Postavil jsem se na všechny čtyři, jsem z toho paf, prostě jsem na bříšku, vzepřu se na ručičky a pak šup jedno kolínka a hned pak šup druhé kolínko a už stojím na čtyřech, je to něco docela jinačího, takže to trénuju pilně každý den.

 

 

9.12.

Popolezl jsem na podložce! Sice jen asi o centimetr, ale už už se blíží ta doba, kdy vystartuju a dolezu kamkoliv si jen budu přát! Já se totiž na bříšku zvednu na rukou, zapřu se taky za palce u nožiček, nadzvihnu se a šup s kolínkem pod sebe, pak hned šup s druhým kolínkem pod sebe, jsem na čtyřech a pak udělám krůček a a a... a pak už nemám sílu a zaryju čumákem do podložky...

 

6.12.

 

Přijela k nám hromada lidí – všechny babičky, děda a teta se strejdou. Ti všichni se šli podívat, jak mě tady přivítají za doopravdickýho občana. Dostal jsem botičky (který jsou mi malý, ale nechtěl jsem to rozmazávat a dělal jsem, že z nich mám radost) a plyšáka a pohoupali mě v kolíbce, ve který houpali i mamku, když jí tady vítali. Jen ten kluk, co ho vítali přede mnou, se tam poprděl a to byl tedy smrááááádek – moc se mi do toho nechtělo, ale co bych pro nějakou tu fotečku do alba neudělal.

 

 

4.12.

Byl jsem na bowlingu, ještě neumím házet koulí, natož trefit kuželky (to neumí ani máma), ale koukal jsem na všechny ty lidi od táty z práce a oni zase na mě a líbilo se mi to. Rozhodně lepší, než nákupy.

 

2.12.

Jeli jsme s mamkou nakupovat. Mamka si asi představovala, že si bude zkoušet hadříky a já budu spát v kočáře - tak to ani náhodou. Řval jsem, protože takhle jsem si odpolední procházku tedy nepředstavoval, babička (vzali jsme jí s sebou jako posilu) mě sice vozila sem a tam, jenže dlaždice nedrncají. Řval jsem dál. Tak jsme nakonec nakoupili jen to nejnutnější (a to sice věci pro mě :o)) a jeli jsme domů. Taťka říká, že to je proto, že jsem vesnické dítě a že nám s mámou čouhá sláma z bot, ve skutečnosti nám ale jenom padalo bahno z koleček od kočárku.

 

1.12.

Tak už jsem to tátovi taky ukázal. Překulil jsem se z bříška na záda jako nic - a třikát za sebou. Naposledy jsem to zakončil nárazem do skříně, až jsem se tomu tupému zvuku sám podivil, ale táta se mi smál, tak jsem se smál taky.

 

30.11.

Už i děda viděl, jak se pěkně překulím a táta pak večer seděl u mě na podložce a přemlouval mě, abych mu to taky ukázal, ale já ne. Já totiž počkám, až v tom budu profík a pak mu to teprve předvedu.

 

29.11.

Překulil jsem se z bříška na záda - pohoda prostě, jsem šikulka. Jen táta to ještě neviděl, ale už se o mě všeobecně ví, že to prostě umím.

 

20.11.

Maminka v jednom kuse pere prostěradla na její a tatínkově postýlce. Dneska ráno jsem se tam zase proprděl. Z toho vyplývá, že ani jeden z nich nemá dostatečný postřeh a k rychlému transportu mé maličkosti z jejich postýlky dochází až po proprdění a taky (a to je hlavní) se mi stále úspěšně daří vecpat se k nim do postýlky!

 

18.11.

Na čtyřměsíční kontrole mi navážili 6,56 kg a 65 cm. Navzdory tomu, že všichni říkají, že jsem celá maminka, sestřička u paní doktorky říkala, že maminka vypadala jako miminko úplně jinak a že jsem celej taťka. Trošku se mi mění očička, asi nebudu modroočko (i když modrooký děda se té myšlenky nevzdává), zelenooké mamince se zdá, že zahlídla na mém očičku zelenou šmouhu, ale hnědooký taťka má jasno, vidí totiž kolem zorničky hnědé flekance!

 

6.11.

Maminka si tuhle posteskla: „Kde jsou ty časy, kdy jsi spinkal i 8 hodin v kuse???“ No abych řekl pravdu, už ani nepamatuju. Momentálně se budím poprvé kolem jedenácté večer a pak po dvou hodinách. Naši si myslí, že to je hlady, ale bojím se, že brzy prokouknou moje pokusy o to, kterak se co nejdříve přestěhovat do jejich velké postýlky - natrvalo.

 

3.11. 

Umím se překulit ze zad na bříško! Mrskám už sebou jako blááázen, podložka mi nestačí, válím se až na podlaze a samým štěstím slintám.

 

29.10.

Dneska jsme byli na procházce i s Garpíkem. No moc se mi to nelíbilo, Garpík škubal s kočárkem tak, že mě maminka skoro vyklopila a pokaždé, když jsem už už zabíral, probudilo mě: GARPEEEEE, K NOZEEEEEEE, FUUUUUJ, KE MNĚ... a tak podobně. Mno doufám, že příště zas půjdeme sami a nebo mi maminka pořídí špunty do uší.

 

 

22.10.

Umím se přetočit ze zad na pravý bok a zase zpátky.

 

21.10.

Na tříměsíční prohlídce jsem byl opět zvážen a změřen. Je mě prostě kusanec: 6 kg (podezříváme váhu u paní doktorky, že neumí vážit jinak, než na celá kila a půlkila) a 63 cm. Jen pokožku mám trošku jako hroch, tak jsme dostali recept na hromadu mastiček a olejů a vůbec teď budu mazanej kluk (jako kdybych doteď nebyl...)!

 

19.10.

Nejradši ze všeho mám lampičku v obýváku. Dovedu se na ní smát i několik minut.

 

 

14.10.

Jsem teď samý rande :) Byli jsme dneska na návštěve ze Sašou. Známe se z porodnice, ale od té doby Sašenka vyrostla do veliké slečny! Stejně jsem si netroufal na víc, než na políbení ruky, ale i tak z toho byla Saša celá paf!

 

 

2.10.

Ještě teď ji stále před sebou vidím. Je modrooká, má dlouhé řasy, náušničky a náramně pěkně drží hlavičku. Ukazovala mi svoje chrastítka (a jedno mi i dala) a smála se na mě (a já na ní taky) a bylo to moc prima. Pořád na ní myslím. Je sice o nějaký ten měsíc starší (víc než o 3), ale to se dneska tak nebere. Dneska je jiná doba, která přeje i vztahům s věkovým rozdílem, takže si z toho nedělám hlavu. Jmenuje se Elenka a dneska jsme měli první rande!!!!

 

27.9.

Dnešek byl náročný den, zvládnul jsem dvě velké návštěvy. Nejdřív u babičky na Stochově, kde jsme byli na obídku (kachnička se zelím – mami, prosím, už nepapej zelí, když kojíš, páč já se s tím pak doooooooost těžko vypořádávám) a potom k nám přijel Martínek Procházka. Je o 3 měsíce starší a umí už o dost víc věcí (jako strkat si nohu do pusy, plácat svojí mamku pěstičkou, převalit se ze zad na bříško a obráceně a taky oslintat všechny chrastítka), ale nebál jsem se ho, koukali jsme na sebe a užili jsme si spolu krásný den. Večer jsem byl ale tak vyřízený, že jsem po dlouhé době nechal mamku vychrupíkovat v kuse až do půl sedmé.

  

26.9.

Když nedostanu napít hned, jak si fňuknu, stane se, že mě to úplně rozhodí. Jsem rozčilen a zcela vyřízen, uklidňuji se tedy cumláním svého palce. Když ale stále prso nejde a nejde, tak se trošku vzteklám a natruc se škrábu po obličeji pod okem (těmi zbylími prstíky, co se nevešly do papuly). Když mě pak mamka takhle ráno najde, tak se taky rozčiluje. (vypadám totiž, jako kdybych se někde zuřivě popral). A to se právě stalo dnes ráno. Výsledkem bylo to, že mě přemlouvala na dudlíka a protože mi jí bylo líto, k večeru jsem ho už přestal plivat a cumlal jsem ho namísto palce.

 

9.9. 

Já se mám pořád prima, ale s maminkou je to nějaký špatný. Dneska jsme spolu jeli do Kladna, na kontrolu kyčliček. Když jsme dorazili až do čekárny, byla ještě zamčená (přijeli jsme o chvilku dřív). Maminka mě tedy zatím vozila po chodbě, kde nás míjela sestřička a udiveně se maminky ptala, co tu děláme. Maminka řekla, že jdeme na kontrolu kyčlí. Sestřička se divila a říkala, že to je zvláštní, protože dnes je ordinace zavřená. Maminka se nedala a říkala, že jsme ale objednaný – no desátého v deset dvacet. Sestřička pokývala hlavou a řekla mamince, že dneska je ale devátého. Tak maminka poděkovala a řekla, že přijdeme zítra zas :o)

 

8.9.

Každý den se snažím o svůj soukromý triatlon, který spočívá v těchto třech disciplínách:

počůrat maminku

pokakat maminku

poblinkat maminku

Jde to i variabilně měnit – můžu se zaměřit na tatínka nebo na kohokoliv jiného, ale maminka je nejjednodušší cíl.

Dneska například jsem triatlon skoro splnil, ale nakonec z toho byl jen biatlon, nestihl jsem ji počůrat, tak snad příště.

 

6.9.

Byl jsem na svojí první pařbě, Alička mě pozvala na oslavu svých prvních narozenin. Dost času jsem sice prospal, ale i tak se mi to moc líbilo :o)

 

31.8.

V Podlešíně jsem byl na svojí první kešce :)

 

28.8.

Jsem sice velkej kluk, ale někdy si i zabrečím. Rozdělil jsem si to na 3 stupně, rozlišuji je podle potřeby toho, jak rychle mají moji rodiče přiklusat:

1. ehehe

To si tak jako spíš broukám, zní to jako „ehehe“, někdy z toho i usnu. To vlastně ani není pláč, jen tak fňukám.

2. normál

Klasicky brečím, někdy si to rozmyslím (to v případě, že hned nepřiběhnou) a snížím to na „ehehe“, ale jindy si to taky rozmyslím a vyřvu se až na „žílu“

3. žíla

Prostě použiji „normál“ a z něho se vyřvu na „žílu“. V praxi je to tak, že brečím, pak ztichnu, nabírám sílu, nadechuji se, neskutečne zrudnu, na čele mi naběhne žíla a pak to spustím. V téhle fázi už maminka nebo taťka (podle toho, kdo je nejblíž) přiběhnou pokaždé.

Nemám zapotřebí vymýšlet další stupeň, dokud zabírá žíla, nevím, co bych taky po žíle nasadil, to už snad jen vyřvanou kýlu.

27.8.

Dneska ráno jsem se prvně usmál na tátu! :) a taky si začínám cucat palec.

23.8.

Byl jsem na svatbě tety Irči a strejdy Iva. Nevěstě to moc slušelo, ale maminka říkala, že jsem tam byl stejně ze všech nejhezčí

21.8.

Kontrola sluchu na ORL – jsem zdravej jako rybička (a máma už v skládání kočárku do auta docela válí)

19.8.

Znovu vážení u paní doktorky – 4,50 kg – jsem fakt macek. 

14.8.

U paní doktorky mi naměřili 56 cm a 4,25 kg – to jsem se docela slušně vysosal, že jo? Sestřička ještě kontrolovala váhu, jestli to je možný, že bych tolik přibral – no je to možný! Ale moc se mi nezamlouvalo to, co říkali mamince,  že mě může trošku míň kojit, no to bych se na to podíval!

12.8.

Dneska jsem od taťky dostal klouzačku! Sice ještě neumím lézt, natož chodit, ale už mám svojí skluzavku! To se mám, co?

Taky mi otiskli tlapku do hlíny v rámečku.

7.8.

Prvně jsme vyrazili s mamkou ven – autem. Máma je šikovná, umí mě nakrmit a tak, ale musím říct, že zručná zrovna dvakrát není. Než byla schopná nanečisto složit kolečka od kočáru a dát tam autosedačku, to jí zabralo hodinu, další hodinu jí zabralo telefonování tátovi, kterého se ptala, jak se ta autosedačka sundává, pak chodila vzteklá s manuálem a pořád opakovala, že takhle to nestihneme a že je to blbej kočár.

30.7.

Pokakal jsem tatínka.

25.7.

Počůral jsem tatínka.

 

23.7.

Prvně doma

 

18.7.

Venku už se rozednívalo, když jsem se narodil, bylo to přesně ve 4:35 hodin. První, co jsem slyšel, byl tatínkův hlas, jak křičel směrem k mamince: „JE TO KLUUUUUUUUUUK“ a strašně mu při tom zářily oči. Já teda ještě moc nevidím, ale tohle se nedalo přehlídnout . Maminka na mě celý den v porodnici koukala a říkala mi, že mě nikdy nikomu nedá, nikdy mě neopustí a byla celá dojatá.